Jdi na obsah Jdi na menu

Význam svatého Vojtěcha

Svatý Vojtěch byl synem knížete Chorvatů Slavníka a Přemyslovny Střezislavy a narodil se zhruba mezi lety 950 a 956 na libickém hradišti poblíž dnešních Poděbrad. V tomto pohnutém období docházelo k formování raně feudálního českého státu, přičemž o moc v něm zápasily zejména dva nejvlivnější rody – Přemyslovci a Slavníkovci. Našlo by se velice málo bodů, na kterých se obě centra dokázala shodnout – mimo boje o svrchovanou moc ve státě je odlišovala i naprosto rozdílná orientace zahraniční a politická. Slavníkovci chovali užší styky s Polskem a Saskem, a jejich pomoc spočívala převážně ve vojenské podpoře proti polabským Slovanům, Přemyslovci se naproti tomu orientovali převážně na Bavorsko. Bylo jenom otázkou času kdy dojde k výbuchu vzájemných aversí a konflikt vyvrcholí přímým střetem obou znesvářených stran.

 

Vojtěchovo prozření

Podle nejrůznějších legend lze sestavit přibližný portrét světce od dob jeho nejranějšího mládí. Jednou z mnoha legend, které se zachovaly až do dnešních dnů, je text Canapariův (pozn. Jan Canaparius, opat aventinského kláštera poblíž Říma), v němž je Vojtěch v mládí označován za člověka s nezkrotnou povahou, v čemž jej zřejmě podporovali i jeho rodiče. Podle všeho nebyl ani zcela zdráv a ve třech letech věku vážně onemocněl – po zázračném uzdravení byl nejspíše z tohoto důvodu rodiči zaslíben Bohu.

V roce 972 odešel na studia do německého Magdeburgu a po devíti letech strávených na katedrální škole se vrátil domů. Po svém návratu žil Vojtěch snad až příliš světským způsobem a obrat nastal teprve až po působivém pokání umírajícího pražského biskupa – Sasa původem – Dětmara. Nedlouho poté, 19. února 982, se mu na Levém Hradci dostalo hodnosti pražského biskupa a řezenský biskup sv. Wolfgang, k jehož diecési Čechové doposud patřili, ke zřízení nového biskupství svolil. K Vojtěchově diecési byla připojena Morava a další území dosahující až k tatranskému pohoří. V červnu roku 983 na sněmu německých knížat v italské Veroně dosáhl císařské investitury a krátce nato byl vysvěcen mohučským arcibiskupem, jemuž bylo nové biskupství podřízeno. Vojtěch se tak stává významnou osobností evropské politiky a setkává se s mnoha mocnými tehdejšího světa. Mimo seznámení s císařovnou Theofanou i budoucím papežem Silvestrem II., nejspíše byl i svědkem volby tehdy tříletého Otty III. Navštívil i burgundský klášter v Clugny – centrum snah po reformaci tehdejší církve – kde se setkal s opatem Maiolem a arcibiskupem Gerhardem. A právě setkání s oběma natolik významnými teology ovlivnilo celý další Vojtěchův život i veškeré jeho usilování o mravní nápravu církve. Stal se pevným zástáncem asketického a mystického ideálu křesťanství, jak se v té době šířil mezi vzdělanci. Avšak po slavném uvítání po návratu domů, kterého se mu dostalo, nastal velice rychlý obrat a proti jeho snahám o striktní dodržování církevních kánonů a zejména křesťanské morálky, se vytvořila pevná hráz jeho odpůrců. Tehdejší poměry totiž vůbec neodpovídaly představám o mravní a morální čistotě upřímného křesťana: otroctví bylo ve svém největším rozkvětu, krevní msta byla docela běžnou záležitostí a kněžský celibát závisel v podstatě na libovůli jednotlivce. Pravidlo pouze zakazovalo, aby se již jednou ovdovělý kněz oženil podruhé. Vojtěch se též nikdy nesmířil s prodejem křesťanů do otroctví. Čechové vůbec byli pověstní svou naturální povahou, divokou bojovností a značně volnými mravy, což naprosto neodpovídalo pozdějším nacionálním mýtům vznikajícím v míře nejvyšší v průběhu 19.století. U Kristiána lze např. nalézt výroky o “národu, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá”, či z dob Karla Velikého poznámku o “Češi zuřivějších než jejich šelmy”. Podobně i Canaparius ve své legendě sděluje, že “lid měl tvrdé šíje a stal se otrokem hříšných rozkoší”, a že Čechové “obcovali s příbuznými i s mnoha ženami beze všeho řádu”. Není ani divu, že se proti Vojtěchovi postavila řada významných družiníků knížete Boleslava, ale i množství ženatých služebníků Božích. Tehdejší neutěšené poměry líčí například Josef Pekař slovy: “Surová energie se vybíjela víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních.”

Rozhodující zlom

Po smrti římského císaře Otty II. se rozpoutal nemilosrdný boj o uprázdněný říšský trůn mezi Saskem a Bavorskem. Na stranu obou znepřátelených stran se přiklonili i jejich příznivci a podpůrci z ostatních zemí Svaté říše římské. Slavníkovci zůstávají na straně saské dynastie representované tehdy ještě nezletilým Ottou III., naproti tomu Přemyslovci již tradičně podporují jeho bavorského knížecího soupeře. Biskup Vojtěch byl probíhajícím sporem znechucen a jeho zklamání vyústilo ve snahu složit biskupský úřad. Právě proto po polovině roku 988 odešel bez souhlasu panovníka z diecése a chtěl vykonat pouť k Božímu hrobu v Jeruzalémě, své rozhodnutí však změnil a vstoupil jako prostý mnich do aventinského kláštera nedaleko Říma, kde složil v roce 990 řeholní slib. Ještě předtím nejspíše nějakou dobu pobyl i v klášteře na hoře Monte Cassino a te svého italského asylu snad přinesl Gumpoldovu legendu, přičemž těžce nesl její věcnou nedostatečnost a uložil Kristiánovi napsat nové a pravdě bližší curriculum vitae sv. Václava. Někdy koncem roku 992 byl jeho řeholní klad narušen poselstvem knížete Boleslava II., jež žádalo naplnění Vojtěchova biskupského slibu a jeho návrat do úřadu. Toho Vojtěch bystře využil a vymohl příslib možnosti založení benediktinského kláštera, coby opory duchovního obrození stále ještě dílem pohanských Čech. Při jeho návratu jej proto doprovázelo dvanáct řádových bratří, jejichž útulkem se stala Doubravka u Plzně. V letech 992-993 založil v šáreckém hvozdu poblíž vsi Břevnov klášterní konvent, jemuž kníže Boleslav věnoval množství nemovitého majetku. Založení kláštera bylo potvrzeno i papežskou bulou a byl nazván “hlavou všech budoucích klášterů českých”, čímž se fakticky stal i misijním ústředím středoevropské christianísace. Vojtěch získal též vcelku rozsáhlé pravomoci: mohl ve své diecési stavět kostely i na necírkevní půdě, mohl rovněž vybírat desátky a rušit církevnímu učení neodpovídající krvesmilné sňatky mezi příbuznými.

Vojtěchova horoucí a vytrvalá misijní činnost však byla někdy v polovině roku 994 náhle přerušena, tehdy byla manželka některého z vršovských velmožů nařčena z cizoložství s knězem, a podle tehdejších barbarských zvyklostí měla být vlastním manželem zbavena hlavy. Ubožačka se uchýlila pod Vojtěchovu ochranu do svatojiřského kláštera na Pražském hradě, avšak nepodvolil vršovskému ultimatu a odolal i hrozbám násilí. Jediné čemu nebylo možno zabránit, byla podlá zrada, pomocí níž byla žena dopadena a vršovskými ozbrojenci sťata přímo u oltáře. Natolik hrubé porušení svatého práva církevního asylu bylo patrně poslední kapkou do poháru hořkosti, jenž byl Vojtěch nucen vypít. Neuspěl ani s žádostí o podporu při vydání a potrestání ženiných vrahů u knížete Boleslava, načež, jak praví Canapariova legenda, proklel je všechny a ještě v závěru téhož roku opět odešel z polopohanských Čech syt všeobecně panujícím barbarstvím.

 

Věčný poutník na cestách božích

Po odchodu z Čech se nejspíše ubíral do uherské Ostřihomi, kde pokřtil syna panonského knížete, jenž přijal jméno Štěpán a stal se zakladatelem uherského státu. Později byl do čela ostřihomského arcibiskupství postaven jeden z Vojtěchových druhů Anastasius. Po nedlouhé době svého působení v Uhrách se vrátil zpět do Věčného města do aventinského kláštera s pevným úmyslem setrvat v prosté řeholi. Tehdy snad též spisuje traktát o svatém Alexiovi. V té době však v Čechách vrcholí mocenský zápas mezi dvěmi nejmocnějšími rody Přemyslovců a Slavníkovců. Snad rozhodujícím impulsem pro “konečně řešení” roky trvajícího sporu, se stala ražba slavníkovské mince v Malíně a na Libici, navíc se symbolem v Evropě zcela neobvyklým; na něm Boží ruka svírá dýku (na druhé straně mince motiv ptáka, snad orla), což není těžké chápat jaké nezastřenou pohrůžku usurpace moci. Přemyslovci proto využili situace, kdy slavníkovské vojsko odešlo na pomoc císaři Ottovi proti polabským Slovanům a za pomocí lsti přepadli Libici (995), vyvraždili přítomné Slavníkovce a hradiště obsadili svou posádkou. Podobným způsobem byly zřejmě dobyty i ostatní slavníkovské opěrné body, protože zánik rodu byl po tomto datu definitivní.O rodové tragedii se Vojtěch dozvěděl nejspíše až s ročním zpožděním při římské korunovaci mladého Otty III císařem (996).

Na synodu konaném po císařské korunovaci vznesl jeho mohučský nadřízený arcibiskup Wiligis energický požadavek Vojtěchova návratu do opuštěného biskupského úřadu, což papež potvrdil a pod hrozbou klatby uložil Vojtěchovi návrat do Čech. Ještě téhož roku si však Vojtěch vymínil, že nebude-li doma přijat lidem, nebude mu bráněno odejít šířit křesťanskou víru k jiným pohanským národům. Poté putoval do Francie a navštívil hroby světců, odtud odešel do Mohuče k císaři Ottovi III., kde se patrně opět setkali se známým mohučským arcibiskupem. Ale již na sklonku roku 996 se nacházel na hnězdenském dvoře Boleslava Chrabrého, čímž však nijak nepřispěl k uklidnění domácí situace, neboť polský kníže byl považován za zapřísáhlého nepřítele a roli jistě sehrála i předpokládaná hrozba dalšího polského vpádu do Čech.

Pražští velmoži ve všeobecně panující hysterii vyvraždění Slavníkovců dokonce Vojtěcha nařkli ze snahy krvavě pomstít své příbuzné, pokud by mu byl umožněn návrat. Jemu již nezbylo nic jiného, než dostát svému rozhodnutí stát se misijním biskupem a do Čech se již nikdy nevrátit.

 

Konec pozemské cesty

Vojtěch se rozhodl vydat se k pohanským Luticům, jednomu z mnoha kmenů polabských Slovanů, avšak jeho plány překazil počátkem roku 997 ozbrojený konflikt se Sasy. Vojtěchovi potom nezbylo nic jiného než své kroky obrátit k severu a zamířit k pohanským Prusům. Tito však ctili své bohy a k jejich slávě konali křesťanu nepochopitelné rituály. Nemohlo tomu být jinak, než aby jeho kázání považovali za urážlivé a provokativní, či dokonce za projev otevřeného nepřátelství. Přerušovali jej pokřikem a vyzvali jej též, aby odešel. Vojtěch se však od svého záměru nedal ničím odradit a nazítří, 23.dubna 997 na svátek sv. Jiří, dokonce vstoupil do posvátného háje a chystal se sloužit mši svatou. Nato byl napaden jistým Sikkem – snad pohanským knězem – jenž mrštil kopím a protnul Vojtěchovi prsa, připojili se i ostatní, ubili jej a odťali jeho hlavu, kterou narazili na kůl. Ostatní členové jeho doprovodu však zůstali ušetřeni. Tak skončila jeho nelehká pozemská pouť.

Později byly Vojtěchovy pozůstatky vykoupeny polským knížetem v ceně stejné váhy zlata a převezeny do Hnězdna. V nezvykle krátké lhůtě dvou let po své mučednické smrti, byl zásluhou dávného přítele císaře Otty III. Svatořečen.

K jeho hrobu též vykonal v roce 1000 císař slavnou pouť a při té příležitosti korunoval Boleslava Chrabrého na krále a stvrdil povýšení sídelního města na arcibiskupství. Praha téže výsady dosáhla až po třech a půl staletích.Kníže Břetislav I. Vědom si významu světce Vojtěcha, vtrhl r. 1039 do Polska a za krvavého vraždění a nesmírného pustošení krajiny dobyl Krakov a Hnězdno. Tam se zmocnil světcova těla, jež bylo slavnostně přeneseno do Prahy. Jeho hlavní snahou a chladnokrevnou kalkulací byl spíše politický záměr, a sice dosáhnout zřízení arcibiskupství, což se však tehdy nesplnilo. Byl to též počátek českého svatovojtěšského uctívání a vzniku řady více či méně pravdivých církevních legend.

 

Význam sv.Vojtěcha

Bylo i jeho zásluhou, že Čechy v osmdesátých a devadesátých letech 10.století dostoupily nemalé kulturní i politické proslulosti a vzepětí, přičemž podobného dosáhly teprve v době panování císaře Karla IV. Vojtěch byl člověk nesmírně vzdělaný, jemuž v řádném ohledu nechyběl potřebný rozhled a jeho význam daleko přerostl rámec tehdejších Čech. Mimo podnětu k napsání Kristiánovy svatováclavské legendy, byl snad i autorem církevní písně Hospodine pomiluj ny a několika spisků o světcích.

Myšlenka na projekt k úplné christianisace střední Evropy a její přeměny v součást universální říše, tak jak byla pěstována kosmopolitním dvorem Otty I. a zejména Otty III. za spolupůsobení Vojtěchova, příliš předběhla dobu. Oba byli spíše idealistickými visionáři a snílky, jejich idea nemohla než zůstat nepochopena ještě po dlouhá staletí. Jisté podobenství s dnešní sjednocovací tendencí Evropy na křesťanských základech, však popřít nelze.

Vojtěch sám se však dosud nedočkal uznání a docenění, jež mu nepochybně právem přísluší. Historik Josef Pekař o něm píše: “Sv. Vojtěch, jenž většinu života strávil v cizině, zůstal i po smrti Čechům téměř cizincem. Žádná větší legenda domácího původu neslaví mučednictví jeho. Zato krásné legendy napsány byly o něm v Itálii a Sasích. A přece velikost zjevu Vojtěchova zapsala se hluboko do dějin: nad hrobem jeho založil Otta III. Polákům církev hnězdenskou, jejímž prvým arcibiskupem byl bratr nebo příbuzný Vojtěchův Radim (Gaudencius). Jiný druh Vojtěchův, Čech Astrik, stal se prvým arcibiskupem uherským a organisátorem církve uherské (-Vojtěch sám zasloužil se o rozšíření křesťanství mezi Maďary); z kruhu Vojtěchova v Čechách vyšla také legenda Kristiánova o sv. Václavu a sv. Ludmile, nejstarší památka české činnosti literární”.

                                                     Václav Prokůpek