Jdi na obsah Jdi na menu

Co to byla a je dvojí víra?

Naši prapředkové – Slované už existovaly dva tisíce let před narozením Krista. Slované uctívali především přírodní síly a předky i proto si vysloužili názor, že byli dvojí víry, ti Slované spjatí s přírodními silami oslavovali především letní slunovrat 21. června, východní Slované, především předci dnešních Rusů uctívali Peruna, tedy Boha bouřky a ochránce válečníků, o čemž existují důkazy z desátého století našeho letopočtu.

Východní Slované sídlili v úrodných rovinách mezi řekami Vislou a Dněprem. Na jihu a na  východě sousedila jejich území se stepí, kde kočovali Avaři a další kmeny z Asie. Mezi řekami Vislou a Dněprem vedly obchodní stezky, které spojovaly Baltské moře s Černým mořem a směřovaly do Byzantské říše. Ze severu na jih se vozily kožešiny, vosk a jantar a z jihu na sever drahé látky a koření. V blízkosti obchodních cest začala vznikat opevněná hradiště, kde obchodníci nabízeli své výrobky velkým pánům. Nejznámější byl na severu slovanských území Novgorod, na jihu Kyjeva, nad řekou Dněpr. Na vesnicích se dlouho udržely občiny.

 

Kolem roku 880 se kníže Oleg z rodu Rurikovců se zmocnil Kyjeva a učinil z něho středisko

rozsáhlého území, které násilím sjednotil. Nacházelo se podél řeky Dněpru na sever až do

Novgorodu. Roku 882 vznikl stát, který dostal jméno Kyjevská Rus. Bohatá a úrodná půda

lákala kočovníky z jižních stepí. S nimi vedla knížata Kyjevské Rusi války. Proto se ke

Kyjevské Rusi připojovaly kmeny východních Slovanů, protože hledaly ochranu.

 

Pevným a mocným feudálním státem se stala Kyjevská Rus za vlády Vladimíra, vládl od

roku 980. Přijal Křesťanství. První kněze povolal z Byzantské říše. Kněží užívali starého

slovanského jazyka - Staroslověnšťiny. Hospodářský a kulturní rozkvět pokračoval také za

vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého. O sto let později se stal Kyjevským knížetem

Vladimír Monomach. Po jeho smrti roku 1125 se prohloubily rozbroje. Kyjevská Rus se

rozpadla na řadu knížectví, tím se oslabila. Pověsti nám vyprávějí o bohatýrech.

Nejvýznamnější dílo písemnictví je kronika Pověst dávných let od mnicha Nestora z roku

1100, dále Slovo o pluku Igorově. Roku1060 zákoník Ruská pravda dokládá kulturní

vyspělost Kyjevské Rusi. Znalost čtení a psaní se rozšířila i mezi šlechtu a obchodníky.

Stavby Slovanů byly ze dřeva později i z kamene. Dochovaly se kostely, nástěnné malby,

podlahy. Rozvíjela se výroba šperků a malování obrazů.

 

Příchod křesťanství do Kyjevské Rusi nesmírně ovlivnil vývoj ruské civilizace. Oficiální

místa sice opustily pohanské bohy, ale faktem zůstává, že zejména mezi prostým lidem

existovala tzv. „dvojí víra“, tedy koexistence vyznávání křesťanských i pohanských Bohů.

Zejména na ruském a ukrajinském venkově dodnes z této doby zůstaly mytické zvyky uctívání země, vody, vzduchu a ohně, stejně tak kult mrtvých a čarodějnic i existence démonů a přízraků v přirozeném světě. Všechny tyto zvyky se zachovaly v lidových vyprávěních, náboženských legendách, epických písních, žalozpěvech i pohádek.

 

Na počátku své vlády byl již zmíněný kníže Vladimír nejen přesvědčeným pohanem, ale také

reformoval a systematizoval amfortní kulty východních Slovanů i zdůvodu, aby vytvořil

protiklad organizovaného a tudíž velmi vlivného křesťanského náboženství sousedních zemí.

Jedním z jeho prvních nařízení bylo vztyčit šest model na kopci přímo naproti paláci

V Kyjevě. Na počátku 12. století sepsaná kronika, nyní známá pod názvem Pověst dávných

let (Povesť vremenych let) pojednává o tom, že naproti svému paláci nechal kníže Vladimír

postavit dřevěnou modlu Peruna se stříbrnou hlavou a zlatým knírem. Dále tam byli další

pohanští Bohové Cors, Dažbog, Stribog, Strimargl a Mokoš. Lidé jim přinášeli oběti,

nazývali je oficiálními Bohy a vodili k nim své syny a dcery.

 

Velký vliv na utváření názorů o slovanském pohanství měl „Výklad kázání svatého Řehoře“.

Původní řecký text, jehož nejstarší slovanské překlady pocházejí z

11. století, byl Řehořovým kázáním u příležitosti svátku Tří králů. V ruské verzi se objevily dodatky, ve kterých se zmiňuje uctívání pohanských Bohů Peruna, Chorose, Mokoše a Perepluta. První tři patřili do panteonu knížete Vladimíra, čtvrtý zůstává dodnes nevysvětlitelnou záhadou.

 

Odkazy k pohanským Bohům Perunovi a Volosovi, dvěma nejvýznamnějším Bohům

východních Slovanů, se objevují v několika kronikách Kyjevské Rusi. Obecně se věří, že tři

Bohové Stribog, Dažbog a Chors byli spojováni s uctíváním vzduchu a slunce. Stribog bývá

navíc v mnoha studiích o slovanském pohanství uváděn jako Bůh větru. Ostatně, zmínku o

Stribogovi jako vládci větru nalezneme třeba v bájném eposu O pluku Igorově. V Pověsti

dávných let porovnává kronikář slovanské Bohy Dažboga a také Svaroga s jejich řeckými ekvivalenty. Svarogův syn Dažbog je vylíčen jako sluneční car, Řekům známý jako Hélios.

 

Etymologicky je slovo Dažbog odvozeno ze slova bog či-li Bůh či dať nebo-li dát, což

naznačuje, že byl Bohem, jenž štědře zaopatřoval ty, kdo jej uctívali. Podobného Boha

uznávají i další Slované - Srbové a nese jméno Dabog.

Ještě dlouho poté, co sláva Kyjeva pohasla a východoslovanská moc se přesunula do

Moskevského knížectví, řídce osídlené izolované oblasti Ruska dál v

náboženské tradici uctívali pohanské Bohy i zvyky a věřili pohanským kouzlům, které měly vyplnit jejich nejrůznější přání. Kouzelné kořínky, hadí kůže a lebky se vyskytovaly v

mnoha ruských domácnostech. V lidské představivosti dál žili lesní a vodní démoni.

 

Například zimní svátky mezi křesťanskými Vánocemi a Třemi králi se vyznačovaly radovánkami, při nichž lidé nosili

zvířecí masky na takzvané Maslenici, což bychom my dnes označili slovem masopust.

Na rozdíl od Peruna a Volose zmizeli mnozí pohanští Bohové v

duchu zapomnění, ale lid v některých koutech Ruska či Ukrajiny dodnes uznává například pohanské Bohy – svatého Vasila a svatého proroka Ilju. Vasil bývá na ruských ikonách zobrazen s krávami a ovcemi a je svatým patronem skotu. Jeho obraz dodnes visí v

mnoha kravínech a stájích ruského a ukrajinského venkova, aby ochraňoval dobytek. Lidé také nosili ikony Vasila, když vyháněli dobytek na pastviny, jakmile roztál sníh. V

oblastech severního Ruska i nyní Vasila uctívají a pravoslavní kněží jeho jménem žehnají farmářům hojnost a krmí dobytek svěceným chlebem.

 

Boha války a válečníků – Peruna, dlouho spojovali vědci s bouřemi značícími jeho hněv a

hromy i blesky byly označeny jako nástroje jeho hněvu. S bouří jako nástrojem božské

odplaty je spojeno i jméno svatého Ilji. Mnohá ruská rčení a mýty tvrdí, že když se právě

svatý Ilja žene oblohou, rolníkům to způsobuje burácení kol jejich vozů. Obraz Ilji

Hromovládce patrně vděčí mnohé starozákonnímu příběhu o Eliášovi a ohnivém voze, který

se vyskytoval již v raně křesťanských spisech. Pravoslavný Bůh Ilja i postava z

křesťanské

 

Bible Eliáš mají jedno společné, jejich ohnivé šípy popisovali pohané i křesťanští věřící jako

nástroj boje Boha proti Satanovi a jeho přisluhovačům. Voda, oheň a země byly a do určité míry stále jsou považovány v Rusku za zázračné přírodní

elementy. Říkávalo se, že veškerá voda pochází z čarovného zdroje. Kouzelná mrtvá či živá

voda umí podle staroruských Bylin zhojit a oživit zohavené tělo. Na mnoha místech u vody

byly také v Rusku, v Bělorusku či na Ukrajině postaveny kaple a svatyně, jejichž objev byl

často připisován svatým či poustevníkům.

 

Hlavní premisou ruského lidového přesvědčení a běžným motivem ve folklóru je víra

V posmrtný život a místo, kde bude možné žít. Neexistuje však jednotná a homogenní

definice záhrobního světa, dokonce ani v legendách či posvátných verších. Různé aspekty

příprav mrtvého k pohřbu prozrazují víru v pokračující život zesnulého kdesi jinde

v pozměněném stavu.

 

Rakvi se říkávalo na mnohých místech Ruska až do dvacátého století domovina a vkládalo se do ní jídlo a pití. Dokonce i dnes se někde v Rusku či na Ukrajině na rakev pokládají sladkosti, voda nebo láhev vodky či dokonce peníze. To vše má zesnulému pomoci zaplatit převoz přes ohnivou řeku, která rozděluje svět živých se světem zesnulých.

 

Kyjevská Rus hrála historicky i mytologicky důležitou roli při formování názorů východních

Slovanů. Není jistě bez zajímavosti, že ani katolizace Ruska nevedla k vymýcení starého,

dnes bychom řekli pohanského náboženství a nahrazení starých mýtů novými. Spíše se nové

legendy zařadily mezi staré mýty a vznikla ona podivuhodná symbióza pohanství a

křesťanství označovaná pojmem „Dvojí víra“. Bezpochyby nám Kyjevská Rus zachovala

mnoho moudra našich slovanských předků.

 

Václav Prokůpek